Když si přivezeme štěňátko domů

31.10.2011 13:21

Od chovatele jedeme se štěnětem rovnou domů, nikde se nezastavujeme. Tím se rozumí, že cestou nenavštěvujeme žádné příbuzné (byť jsme je neviděli 10 let), supermarkety (i kdyby nás „výhodné“ nákupy lákaly sebevíc) nebo jiné chovatele, zejména mají-li malá štěňata (pozor na vzájemný přenos nemocí). Při jízdě na delší vzdálenosti si na pravidelné přestávky pro štěně i řidiče samozřejmě čas uděláme. Štěně venčíme na klidném místě a pečlivě ho hlídáme. Projistotu mu raději nasadíme obojek s vodítkem (co jsme si vzali k chovateli nebo od něj dostali) případně s delší šňůrou. Štěně nás ještě moc nezná a pokud by se něčeho polekalo (a s tím musíme počítat i přes to, že u chovatele se chovalo nebojácně, odvážně a přátelsky), nemusí se nám podařit vystrašené štěně chytit.

Po cestě, než vkročíme do domu, štěně zkusíme znovu vyvenčit. Nejlépe na místě, které jsme vybrali pro každodenní venčení. Až ho přivedeme na stejné místo a ucítí svou pachovou značku, vykoná potřebu bez větších potíží. Úspěšně toho využijeme při nácviku čistotnosti.

První dojem je pro štěně poměrně dost zásadní. Proto má být domácí prostředí, do kterého přichází, pomyslnou přívětivou náručí a ne cirkusem, točícím se kolem štěněte. Alespoň do té doby, než se bude u nás cítit bezpečně. Takže ho raději doneseme v době, kdy jsou ostatní členové rodiny např. v zaměstnání, děti u babičky nebo ve škole a už vůbec by tam nemělo být další příbuzenstvo. Na štěně je většinou natěšená celá rodina (a to je jen dobře), ale pro něho je stresem už jen to, že je v jiném prostředí a vrhne-li se na něj celá ta naše lidská smečka, bude z toho mít pravděpodobně „zážitek“ na celý život.

Vžijme se do jeho kůže - najednou je bez mámy, sourozenců a na úplně neznámém místě. Prostředníkem v seznamování se s novým prostředím, bývá nejčastěji ten, kdo si štěně vybíral, získal (alespoň částečně) si jeho přízeň už u chovatele, cestoval s ním domů.

Štěně s dalšími členy naší rodiny seznámíme postupně, až ho provedeme celou domácností. Ukážeme mu pelíšek, misku na vodu i na krmení - do té mu dáme pár dobrot na uvítanou. Musí mít dostatek času na to, aby si nové prostředí prozkoumalo. Klidným, vstřícným hlasem štěně povzbuzujeme a chválíme, aby k nám i k novému domovu získalo co nejdříve důvěru. Jen z ní můžeme vycházet při výchově i výcviku. A naučit ho, aby doma vydrželo osamotě (rozumně dlouhou dobu), nebude také složité, protože se v novém domově už cítí bezpečně.

Pokud štěně neprospalo cestu domů, tak ho takové seznamování velmi brzy unaví. Dopřejeme mu tedy odpočinek, třeba už v novém pelíšku. Do něj mu dáme podložku od chovatele nebo deku, na které leželo při cestování.
Do jídla ho nebudeme nutit, zejména po dlouhé namáhavé cestě. Misku s čistou vodou však musí mít k dispozici stále.
 

Štěně při krmení i spánku nemá nikdo rušit. Dohlížíme hlavně na menší děti. Ty někdy dokáží svým bezprostředním chováním vypěstovat v některých psech pořádnou averzi. Budou-li s ním však zacházet ohleduplně, štěně se s nadšením rychle zapojí do společných her a později se možná stane i jejich ochráncem.

Přehnaná pozornost může být paradoxně příčinou špatné kondice štěněte. Nedostatek spánku vyvolává nejen poruchy chování, čímž si můžeme vychovat nervově labilního jedince i z původně pohodového štěněte, ale i např. oslabuje imunitní systém, odkud už je jen krůček k různým nemocem. A spánku malé štěně zpočátku potřebuje opravdu mnoho.

Po špičkách kolem něj chodit nemusíme, bude stačit, když si ho jednoduše nebudeme všímat. Samo se pak o pozornost přihlásí.

Po probuzení (až se trochu rozkouká) i po krmení štěně vždy vyvenčíme. Začne-li doma nervózně popocházet a očichávat zem, případně kňourat, bývá už pozdě. Podle toho, jak daleko je prostor k venčení, štěně ven vyneseme nebo vyvedeme (umí-li chodit na vodítku). Povedeme-li štěněte na delší vzdálenost (chodba, výtah, chodba), nemusí to malé štěně vydržet a „uleví“ si už na chodbě. A jelikož se malé štěně krmí i spí několikrát denně, musíme se připravit na velmi časté vycházky. Nám se to velmi osvědčilo. I když jsme nikdy neučili doma čůrat na noviny či jinou savou podložku, loužiček bylo doma opravdu málo a naše Jessinka se rychle naučila, že venčit se má jen venku. Vyžaduje to však trochu péče, ale vyhneme se tak problému s návikem čůrat doma, protože většině novopečených majitelů se podaří odhadnout kdy štěňátko potřebuje čůrat tak od druhého týdne po příchodu štěněte. Lepší tedy býti 3 x venku zbytečně, než jednou mít loužičku doma.

Malé štěně nevláčíme po venku dlouho. Stačí 10 minut pomalé procházky za účelem objevování okolí a nácviku čistotnosti, kdy po vykonání potřeby štěně odměníme hrou s oblíbenou hračkou. Pro štěně je vhodnější volný pohyb např. po zahradě nebo alespoň kolem lavičky v parku (kde sedíme, dokud se štěně trochu nevyřádí), než dlouhá procházka pod velením svého majitele, na které si samo nemůže podle své potřeby odpočinout.

První den některá štěňata kňučí a neklidně pobíhají. Všechny tyto „stížnosti“ ignorujeme. Štěně nesmíme litovat, ale pokusíme se ho nějak zabavit. Z nachystaných hraček se mu některá určitě zalíbí (nemá-li nějakou od chovatele), pak už při hraní záleží jen na naší vynalézavosti. Bázlivější štěně ke hře nenutíme, ale dopřejeme mu čas, aby si nové získané informace v hlavě „přebralo “někde v ústraní či pelíšku. Ono později přijde samo, až si trošku zvykne.

Podle celkového chování štěněte se připravíme i na noc. Jsou štěňata, kterým vůbec nevadí, že stráví noc v jiné místnosti, než je zrovna naše ložnice. Dokonce, když se za nimi přitáhneme se spacákem, se z naší přítomnosti tváří velmi udiveně. Jen ráno musíme počítat s velmi časným budíčkem - pravděpodobně se bude dožadovat venčení nebo naší společnosti. Není-li kolem žádné překvapení v podobě loužičky, přišli jsme ve správnou chvíli, které musíme využít a štěně rychle vyvenčit. Chceme-li naučit štěně venčit se hned od začátku venku, připravíme se i na noční venčení. My chodili první dva týdny 3x za noc, jeden týden 1 x za noc a poté již nebylo potřeba venčit v noci. Toto je ale velmi individuální.

Dožaduje-li se malé štěně naší přítomnosti, měli bychom s ním alespoň první noc strávit. Vždyť sotva nám začalo důvěřovat, už ho zase opouštíme a každé odloučení od nové smečky je v tomto věku pro něj nepochopitelné. Většinou však nezůstává jen u jedné noci. Což určitě není na škodu věci. Z vlastní zkušenosti preferuji rozhodně spaní pospolu, protože tím dochází k upevňování vztahu mezi psem a jeho pánem. Pudl není vlčák, abychom ho museli stranit naší ložnici. Nebude-li nám tedy vadit přítomnost štěněte tam, kde spíme, klidně mu pelíšek dáme ke své posteli. Můžeme si také rozmyslet, zda štěňě pustíme k nám do postele, či ne. Pudl je velmi kontaktní pes, který vyžaduje kontakt s pánem a pokud mu umožníme spát s námi v posteli, určitě to přivítá. Není moc vhodné zavírat na noc štěně do jiné místnosti, protože by mohlo strádat a neměli bychom o něm přehled. Při každém zakňourání nebo dožadování se pozornosti štěně nesmíme hned brát do náruče. Pokud se rozhodneme, že pejska nenecháme spát u nás v posteli, budeme toto dodržovat hned od začátku. Těžko bychom poté většímu pejskovi vysvětlovali, že jako štěňátko mohlo spát s námi a teď už nesmí. Z jeho pohledu by to bylo bráno jako vyčlenění ze smečky.

Štěně nesmíme nikam narychlo zavírat proti jeho vůli. Dříve či později se na nás dovolá, pokud to ještě dříve nebudou rozzlobení sousedi. Z takového zážitku může být některé štěně tak rozrušené, že bude trvat dlouho, než tuto chybu napravíme a zvykne si být samotné (třeba jen na chviličku) i přes den.

Doba zvykání štěněte na nové prostředí bývá různá. Záleží na povaze štěněte i zkušenostech majitele nebo na tom, jak si oba padnou do oka. Někdy stačí pár dní a jindy je to o týden déle.

Hned od druhého dne se pokusíme stanovit štěněti určitý režim. Jinak brzy vycítí určitý nelad ve smečce a začne se podle toho také chovat. Výchova má být laskavá, ale důsledná - pokračujeme tam, kde začala matka - fena a my jako chovatel.

Návštěvu u veterináře - pokud jsme se u něj nezastavili hned po cestě domů, neodkládáme a hned druhý den si u něj návštěvu alespoň domluvíme. Nezapomeneme si očkovací průkaz štěněte, případně jeho pas. Veterinář štěně prohlédne a stanoví termín dalšího odčervení i očkování.

Zde nakupujeme