Proč chceme psa?

23.09.2011 16:47

Jsme si jisti tím, že společnost nám má dělat právě pes? Je to smečkové zvíře, které se potřebuje do ní zařadit a také s ní žít. Neměli bychom ho odsoudit ke strádání jen proto, že nám pozorně naslouchá a oddanýma očima na nás přitom kouká.... Je spousta jiných zvířat, která nevyžadují takovou pozornost svého majitele - kočky, fretky, králíci, morčata, potkani, činčily. Těm samozřejmě také musíme věnovat odpovídající péči, ale nebude jim tolik vadit např. dlouhé čekání, když se každý den vracíme pozdě z práce. A bez větších potíží, u některých druhů, jich můžeme chovat i více pohromadě.

Máme vhodné podmínky proto, aby s námi pes mohl žít?

Měli bychom zhodnotit, jestli prostředí, do kterého chceme psa přivést, je pro něj to správné. Především rozhoduje velikost a temperament psa. V případě středního pudlíka nám bude stačit i menší byt, ale musíme počítat s tím, že pudl je všeobecně aktivní plemeno a bude od nás vyžadovat časté procházky či jiné aktivní vybití energie.

Musíme si uvědomit, že pes žije v průměru asi 13 let. Po tuto dobu se o něj budeme muset starat - krmit, léčit, vychovávat. Aby z něj byl vyrovnaný a spokojený pes, musíme mu věnovat nemalé množství pozornosti (to nemá nic společného s rozmazlováním psa). A tou není jen každodenní výcvik, ale hlavně stálý kontakt se svým pánem. Nejnáročnější je první rok - nezbytná důsledná základní výchova, zvýšená běžná péče i péče veterinární, kvalitní strava. Ne každý to vydrží.

Ať se nám to bude líbit nebo ne, jako majitelé psa za něj přebíráme veškerou zodpovědnost. Nejen za jeho celkový stav, ale i jeho chování. I přes to, že přenecháme veškerou péči i výcvik dítěti, jako dospělí budeme za jejich chování i činy stále zodpovědní. Proto bychom měli být opatrní, když někomu budeme svěřovat svého psa (venčení, výcvik, hlídání).

Děti umí dokonale škemrat i vydírat. Pes není hračka, se kterou si dítě může dělat co chce a když ho omrzí, přestane si jí prostě všímat. Nejsme-li jako rodiče přesvědčení, že by měl pes patřit do naší domácnosti, nesmíme se za žádných okolností nechat přemluvit. Možnosti dítěte si můžeme prověřit, když mu dovolíme starat se např. o morče. Starší děti budou asi argumentovat tím, že pes je přece jen něco jiného. Často se však stává, že pokud se dítě nechce starat o méně náročné zvíře, se psem to dopadne stejně a starosti o něj pak nenápadně přejdou na nás.

V opačném případě může být pes skvělým společníkem a zdrojem poznání (zodpovědnost, jiné chování) pro každé dítě (na věku nezáleží). Jen dospělý musí být přísný dohližitel, aby si vzájemně (a často nevědomě) neubližovali.

Jsme připraveni do psa investovat?

Péče o psa stojí někdy nemalé peníze. Kromě základní výbavy, kterou každý novopečený majitel nakupuje s radostí, musíme zejména rostoucí štěně i přiměřeně kvalitně krmit. Bez veterinární péče se náš pes také neobejde, kterou v lepším případě představuje pravidelné odčervení a očkování. Nadstandardem je např. vybavení pro výcvik, ale daně z držení psa jsou povinné.

Jaké plemeno?

Vybírat můžeme skoro ze 400 různých plemen. Je to dost velký počet na to, aby některé splnilo naše požadavky. To, jaký má pes být i naše možnosti, si v klidu sepíšeme na papír a rozmyslíme si, co je pro nás nejdůležitější a kde bychom mohli dělat ústupky.
Nenecháme se unést jen vzhledem na efektních fotografiích v knihách, časopisech nebo našimi zidealizovanými představami o plemeni. Ale budeme se řídit i tím, co my můžeme psovi nabídnout a jaké zkušenosti se psy máme. Jsme v našem věku schopní zvládnout vybrané plemeno? Jsou v rodině, kde pes bude i malé děti? Podstatné je - zvládnout výchovu psa (některá plemena mohou klamat tělem - tedy vlastně svým roztomilým vzhledem), jeho temperament (správně ho zaměstnat), péči o srst (některá plemena jí potřebují opravdu mnoho) a zhodnotit velikost našeho příbytku.
Proto by nás měl zajímat i původ plemene a jeho původní využití. U některých byly povahové a tím i pracovní vlastnosti záměrně mnoho let šlechtěné a těžko je změníme právě my. Tak jsou některá plemena, ač malá vzrůstem, velmi temperamentní (vyskytují se i výjimky) a potřebují se dostatečně vyřádit i v dospělosti.

Rozdíly ve vzhledu i v povaze jsou i mezi jedinci téhož plemene. Tady už záleží na předcích určitého pejska. Jednotlivé linie (ať už pracovní nebo výstavní) v sobě vedou všechny své typické znaky - např. vzhled (postavení uší, síla kostry atd.), struktura srsti (s tím související množství péče o ni), povaha (ovladatelnost a cvičitelnost) a neméně důležité zdraví (náchylnost k nemocem). Někdy nás může odradit i plemeno málo rozšířené, v domnění, že jeho cena bude asi příliš vysoká. Nemusí to být vždy pravidlem. Někteří chovatelé naopak využívají módnosti už hojně chovaných plemen, jejichž jedinců je sice dost, ale lidé si tato plemena oblíbili a jsou ochotni za štěňata horší kvality zaplatit někdy i přemrštěnou cenu.
Kde získat další informace o vybraném plemeni?Kromě knih, časopisů a prezentací chovatelských stanic např. na internetu. Máme-li vážný zájem o plemeno, musíme vyrazit za informacemi také do terénu. Výstavy - nejlépe klubové či speciální. Proto je dalším přínosným zdrojem informací chovatelský klub, který se věnuje vytipovanému plemeni. Většina jich už má své stránky na internetu.

S průkazem původu?

Většina pejskařů, kteří si psa vybírají pro nějaký druh výcviku nebo k chovu, volí štěně s průkazem původu. Nejen, že pro některé vrcholové zkoušky, soutěže a výstavy je průkaz původu psa nezbytný. Ale je přece jen určitou zárukou toho, že štěně vyroste v typického jedince a také podle předků v průkaze původu (rodokmenu), jejich výsledků z výstav, zkoušek, závodů, si můžeme udělat základní představu o povaze štěněte, pracovních předpokladech a částečně i o budoucím vzhledu.
Je zde i jistější záruka zdraví, protože některá plemena musí před bonitací podstoupit vyšetření např. kyčelních, loketních kloubů, očního pozadí... Štěňata jsou před plánovaným odběrem kontrolovaná poradcem chovu nebo jeho zástupcem. Ten zjišťuje zdravotní stav a celkovou kondici feny i štěňat. Hodnotí prostředí, ve kterém jsou štěňata odchovávaná. Kontroluje dědičné vady (kýla, paspárky, neuzavřená fontanela...) a samozřejmě také pozná, jestli štěňátka mají charakteristické znaky svého plemene. Chovatel, který něco zanedbá, je snadněji postižitelný (např. zákaz chovu na určitou dobu...)
Také přístup těchto chovatelů k novým majitelům bývá většinou přívětivější - pomohou štěně vybrat, zajímají se, jak se štěňátko vyvíjí a když to jde, pomůžou nebo alespoň poradí. Vždyť, když z jejich odchovance vyroste pěkný a šikovný pejsek, bude reprezentovat i jejich chov.
Nikdo nás ale nemůže nutit, abychom se psem chodili na výstavy nebo se ho snažili uchovnit, když se nám do toho nechce.
Mít psa s průkazem původu není žádný závazek ani vůči chovateli (od kterého jsme si štěně koupili) či některé z organizací. Prostě budeme mít pejska, u kterého budeme znát i prababičku s jejími přednostmi, vadami i neduhy, jak v povaze tak i ve vzhledu. Vady však nebyly zásadního charakteru, jinak by nemohla mít potomky s průkazem původu. Alespoň tak by to mělo být z hlediska toho pravého chovatelství.
Průkaz původu ale není zárukou, že ze štěněte vyroste bezchybný pes. Jsou to živí tvorové a je vlastně přirozené, že se někdy nemusí vyvíjet podle norem, ať už stanovených námi lidmi (standardy plemen) nebo samotnou přírodou (to už bývá vážnější). Chovatel, který bude tvrdit, že vybral zaručeně budoucího šampiona bez chybičky, je přinejmenším vychloubačný, bez jakékoli pokory vůči přírodě a brzy se mu to možná vrátí v podobě žaloby rozhořčených majitelů štěněcího výrostka, který má špatný skus. Ten rozumný nám však může vybrat velmi nadějné štěně, které zatím nevykazuje žádné nedostatky a má ty nejlepší předpoklady pro správný růst a vývoj.

Nebo bez?

Kdo chce mít psa jen jako společníka, se často shání po štěňatech bez průkazu původu. Někdy tvrdí, že se psem nechce chodit na výstavy, tak není nutné, aby měl PP. Většinou je to otázka financí - štěňátka totiž bývají levnější. A znovu se vracíme k módním plemenům. Nejen u těch se jejich cena někdy vyrovná ceně štěněte s průkazem původu. Chovatelé těchto pejsků nemají vůči plemenu žádné povinnosti, nemusí nechávat psy nákladně vyšetřovat, absolvovat s nimi výstavy, výcvik, bonitace, někteří kříží bez skrupulí mezi sebou i příbuzné, aniž by se zajímali o jejich zdravotní stav, povahu atd...
Štěňata nemusí být označená a někdy nejsou ani odčervená a očkovaná. Pak už záleží jen na poctivosti takového chovatele, protože žádná kontrola (týkající se chovu daného plemene) na něj nedochází. Počítat musíme i s tím, že až štěně vyroste, nemusí se podobat ani jednomu z rodičů. Vybíráme-li své první štěně, může se to klidně stát. Nesmíme se nechat ukolébat ani tím, že oba rodiče mají průkaz původu. Rodičové mohli být vyřazeni z chovu z vážných, nejčastěji zdravotních důvodů. Proto by neměli mít potomky, na které mohou tyto vážné vady přenášet. V tomto případě není na škodu si prohlédnout alespoň PP rodičů, kde bývají některé zdravotní záznamy nebo informace z bonitací uvedeny.

Často se také nabízí tzv. nadpočetná štěňata, která už průkaz původu nedostala. Toto dnes už neplatí a chovatel může odchovat všechna štěňata, která se narodila (dobře vyvinutá a vitální), ale musí jim zajistit odpovídající výživu i péči.
Jsou také chovatelé, kteří nabízí PP ke štěněti dodatečně. Budeme-li ho chtít, můžeme si jej prý později dokoupit. Štěně buď PP (potvrzený příslušnou plemennou knihou) musí dostat jako svůj nezbytný doplněk (někdy později poštou), je označené a označení je uvedeno i v PP. To, že nám nebude chtít chovatel dát ke štěněti PP, má vždy nějaký vážný a ne vždy legální důvod. Takové chovatele raději nebudeme podporovat a vyhneme se jim velkým obloukem. Jedinou výjimkou může být štěně pořízené na splátky, kdy se chovatel jistí tím, že PP nám vydá až po poslední splátce. Pokud chovatel štěňat s PP vidí, že má nestandardní (zdravé) štěně (např. zbarvení) může mu to nechat zapsat do PP a s tímto záznamem štěně prodat levněji např. za poloviční cenu, protože nebude možné jej použít do chovu. Je těžké vysvětlovat majitelům pejska bez průkazu původu, ze kterého vyrostl opravdu krásný jedinec, že žádný dodatečně získaný rodokmen jim už nemůže zajistit účast na oficiálních výstavách.

Mezi zvláštní sortu se začínají řadit chovatelé štěňat bez průkazu původu, po chovných rodičích s PP. Ti byli uchovnění, jsou zdraví, nebyli vyřazení z chovu a dokonce se po všech stránkách hodí k sobě. Tito chovatelé argumentují tím, že jsou znechuceni intrikami a nedemokratickým jednáním toho či oného chovatelského klubu, a tak si řídí svůj chov sami. Zde lze snad jen podotknout, že ochuzují chov možná o velmi nadějné jedince a dávají prostor právě těm, kteří mají třeba i méně kvalitní odchovy, ale podstatně ostřejší lokty.
Dalším z důvodů, proč někteří chovatelé neodchovávají štěňátka s průkazem původu bývá, že se jim rodiče nechtělo uchovňovat. Může to být sice pravda, ale také průhledná výmluva. Rozdíly v podmínkách uchovnění bývají velké. Některá plemena musí mít svod, vyšetření všeho možného, bonitaci, výstavu, zkoušku... A jiným plemenům stačí jen absolvovat některou z požadovaných výstav.

Vy všichni případní zájemci si musíte sami zvážit jestli ušetřené 3-4 tisíce, na koupi štěněte, budou opravdu ušetřené. Aby jste pak nezjistili, že jste si koupili křížence. Může se stát, že se zdravím to také nebude úplně v pořádku a Vy ušetřené peníze v lepším případě zaplatíte za veterináře. V horším případě se veterinární péče o nemocné štěně může vyšplhat o několik tisíc víc, než samotná koupě štěněte.

Psa nebo fenu?

Pes - nehárá, je mohutnější, povahově tvrdší, snadněji cvičitelný. Hůře se vychovává - má větší sklony k dominanci. Může za každou háravou fenou utéct nebo alespoň bude, po většinu doby hárání sousedovic feny, dost hlasitě protestovat, že ho za ní nechceme pustit.  S pravděpodobností 90% si bude pes značkovat. Při výcviku a některých sportech může být mohutnost psa někdy i na škodu. Značkovat všichni psi nemusí, případně choulostivé rostliny můžeme chránit malými plotečky nebo odpuzujícími spreji. Nepustíme-li do jeho revíru (na zahradu nebo dvůr) cizího psa, nebude mít takovou potřebu značkovat. U některých (nejen malých) plemen, mohou být i psi příjemní, milí společníci a velcí mazlíci.

Fena - je mírnější a poddajnější nejen při výchově. Nemá takové sklony se toulat, vzhledově bývá jemnější a menší. Navzdory této charakteristice bývá lepší hlídač. Teoreticky 2× za rok hárá (může to být jen 1× nebo i 3×) a budeme-li chtít odchovávat štěňata, bude prakticky po celou tuto dobu pracovně nezpůsobilá. Tyto hormonální změny mohou ovlivnit i její vzhled, chování a zdravotní stav. Musíme ji alespoň po tuto dobu přiměřeně a kvalitně krmit nebo přidávat některé kvalitní doplňky stravy. I když jsou feny mírnější a oddanější a při výchově s nimi bývají menší problémy, mohou se i mezi nimi vyskytnout dominantní a tvrdé feny. Přisuzovaná horší cvičitelnost je jen daná tím, že fena má jiné myšlení než pes - ne tak jednostranné. Tím se také ale jeví proti psům jako přirozeně chytřejší, což u některého druhu výcviku může zase překážet. Pracovitostí si však některé nezadají se psy. Starší nebo dominantní feny si také značkují. Nezvedají sice nožku (nebo jen trochu), ale ten, kdo si zakládá na perfektním trávníku, musí počítat s vypálenými kolečky od jejich moči. Zažitá pověra, že by měla fena mít alespoň 1× za život štěňata, byla už dávno vyvrácená. Takže špatné svědomí z toho, že jsme té naší holce nedopřáli mimina, vůbec nemusíme mít.

Ať už si vybereme psa nebo fenu, zásadní by pro nás měl být výběr štěněte u chovatele. Z výše už uvedeného vidíme, že i mezi sourozenci v jednom vrhu bývají rozdíly. Chovatel nám může při výběru pomoci, protože by měl štěňata dobře znát. A jistě už vypozoroval, který pejsek se snadno podřizuje nebo která fenka je nadějný aportér...

 

Zde nakupujeme