Výchova štěněte

16.12.2011 19:27

Výchova našho psa začíná momentem jeho převzetí od chovatele. Nyní je již jen a jen na nás, jakého psa si vychováme. Musíme si však uvědomit jednu zásadní věc. Pes je pes, a proto je nutno s ním jednat jeho jazykem, lépe řečeno používat takový styl výchovy a přístupu ke štěněti, který by uplatňovali ostatní psi ve smečce. Pokud to dodržíme, bude nám náš pes za to velmi vděčný a budeme každodenně svědky jeho lásky a oddanosti.

Bohužel v praxi vypadá situace velmi odlišně. Majitelé psů s nimi komunikují jako s malými dětmi. Šišlají na ně, vše jim promíjí nebo naopak používají neadekvátní typy potrestání od plesknutí novinami až po tvrdé fyzické tresty. Obojí vede k poruchám chování psů nebo k projevům dominantního chování.

Je až k nevíře, kolikrát jsme se na procházce v parku setkali s lidmi, kteří místo aby svého psa socializovali a nechali zkamarádit s ostatními, radši psa odtáhnou s tím, že ten jejich kouše. Bodeť by nekousal, když nemá šanci poznat, že ostatní psi ho nechtějí zakousnout, ale jen se očuchat. Takový pes potom již na dálku vysílá signály "na mě si dávej pozor, radiš se nepřibližuj". Je to přirozené chování, které jsme si v něm ale vychovali my. Toto chování také často souvisí s ochranou své smečky. Pes, který si myslí, že je doma vůdcem smečky, má samozřejmě také pocit, že ji venku musí bránit před všemi narušiteli. A potom zažíváme přímo groteskní scénky, kdy vidíme malého srnčího ratlíka, jak cloumí s paní na vodítku a ona místo toho, abyho usměrnila ho táhne pryč. Abychom se tomuto vyvarovali, shrneme si tedy několik rad, kterých bychom se při výchově našeho nového člena rodiny měli dřžet.

Jak tedy na to?!

Nejlépe je začít už od štěněte.

Nejdůležitější je si vštípit hlavní zásadu, která zní: " Co nechceme aby pes dělal v dospělosti, to mu nelze dovolit ani jako štěněti". Pokud si totiž pes na něco zvykne, velmi těžce odvyká.

Při výchově štěňěte se nejlépe osvědčuje positivní stimulace. To znamená, pes se rychleji, lépe a i raději učí vše pokud je chválen a odměňován. Chce to chvilku trpělivosti, ale pudl je velmi inteligentní zvíře a vycvičit jej zvládne většinou i začátečník bez předchozích kynologických zkušeností. Je třeba si ale uvědomit, že pes, a malé šťěně zvlášť, je schope se soustředit jen krátkou dobu. Je ted třeba výcvik rozvrhnout do několika kratších cvičebních bloků, třeba i několikrát denně. Výborně nám mohou posloužit procházky na venčení. Procházka nemusí být jen nudné kolečko kolem paneláku či baráku, ale můžeme ji spestřit sobě i psovi několika nácviky povelů a odměnou něčím dobrým.  Pokud vidíme, že již pejska více zajímá okolí než naše ruka s dobrotami a naše povely, nácvik přerušíme, protože v této chvíli by již stejně nebyl nic platný. Pejska také rozhodně k plnění úkolů nenutíme žádnými fyzickými tresty. Obrovskou chybou by bylo, pokud by pes plnil naše povely ze strachu.

Základním předpokladem toho, aby Vás pes poslouchal je to, aby pes poznal své postavení ve Vaší "smečce". To je pro něho rozhodující z toho důvodu, že ví zda ten, kdo mu dává určitý povel je v hierarchii nad ním nebo pod ním.

Jak tedy přirozenou cestou dát psovi znát, kdo je ve smečce výš než on? Je to velmi jednoduché, avšak pro majitele štěněte trochu psychicky náročné. V zásadě jsou dva možné postupy, které je samozrejmě možné kombinovat. První způsob je založen na vyjádření fyzické převahy. Jde o to, že v přírodě vítězí ve smečce vždy ten, kdo svého protivníka chytí v zátylku. Toto místo si pes nedovede chránit, neboť když je zde chycen nemůže otočit hlavu aby protivníka kousl, a proto se podřídí. Není proto pro majitele nic jednoduššího než uchopit psa pokud zlobí za kůži na krku, a tím u něho vybavit jeho přirozený reflex podřízenosti. Má to však jeden háček. Jakmile chytíte psa ve výše uvedeném místě, začne okamžitě strašně ječet. Není to proto, že by ho to bolelo, ale proto, že se snaží tímto zvukovým projevem přimět svého "nepřítele" aby povolil sevření. Pokud tak v přírodě pes, který měl převahu učiní, je většinou ihned psem, který byl držen, napaden a boj o postavení ve smečce začíná znovu. Také majitel, který psa ihned po prvním zaječení psa pustí je většinou kousnut nebo se po něm pes alespoň ožene. Proto platí důležitá zásada. Držet psa tak dlouho, dokud nepřestane ječet. Teprve poté si zvíře uvědomí svoji prohru. Uvidíte, že zpočátku bude pes už na pouhý dotek na kůži krku reagovat jekotem. Pokud však budete vytrvalí, brzy ho to přejde a bude potrestání snášet bez hlasitých projevů a přitom vám bude velmi oddán. Pokud psa ihned jakmile zaječí pustíte, vypěstujete u něj jednoduchý reflex, který zní: Zaječení mne chrání před potrestáním. Takový pes si bude dělat co bude chtít, neboť bude vědět, že pokud zařve, majitel ho nepotrestá.

Zde je potřeba zdůraznit, že se nejedná o žádné cloumání se psem či tak podobně, stačí pouhé slabé zatažení za kůži na krku a sami uvidíte, jak to bude krásně fungovat. Tento trest by totiž rozhodně neměl vyvolávat bolest, jen je prostředkem k omezení a vyjádření převahy. Nezbytné je začít již od prvních chvil pobytu štěněte u nás doma. Kdo si totiž myslí, že malé štěňátko začne vychovávat až trochu povyroste, zjistí , že jakmile chce psa pouze podržet nebo jinak omezovat , bere to pes jako boj o postavení ve smečce . Vrčícího psa, cenícího zuby, pak už těžko chlácholivými slovy majitel přesvědčí o svých dobrých úmyslech.

V řadě případů však není nutné přistupova k tomuto fyzickému vyjádření nadřazenosti, utvrdit psa v jeho postavení ve smečce můžeme také druhým způsobem , a to naším chováním a přístupem k němu. Stylem našeho chování můžeme psovi i bez použití síly a metody výše popsané jasně ukázat, kdo je pánem. Tato metoda bez použití fyzického kontaktu je sice zdlouhavější a vyžaduje naši větší pozornost, na druhou stranu pro klidné až submisivní ( silně podřízené) a ustrašené psy je vhodnější, neboť použití fyzické síly u nich může vést k tomu, že se pak osoby, která je takto trestá, bojí. Vřele doporučuji nejprve zkusit tuto metodu a poté, pokud nezabírá a štěně si stále snaží vydobít velitelské místo ve smečce přistoupit k výše popsanému fyzickému vyjádření nadřazenosti.

V čem tedy nefyzický přístup spočívá. Majitel při každodenních činnostech dává psovi najevo, že lidé mají přednost. V praxi to například znamená:

  1. Při krmení, že nejdříve se nají majitel ( tak aby to pes viděl), a až poté dostane krmení pes. Stačí sníst před psem jen třeba sušenku či ovoce, nemusí to být hlavní chod. Pokud majitel psovi potravu dává, nesmí pes strkat hlavu do misky a odstrkávat svého pána, ale naopak majitel musí takto se chovajícího psa odstrčit a dát mu najevo: "Já jsem silnější, nejdříve budu u potravy já, až pak ty. " Pes si musí kdykoliv během krmení nechat od vás sáhnout do misky. V přídě totiž první žere vůdce smečky , a ten se také smí ke kořisti kdykoli vrátit a ostatní musejí automaticky jít stranou.
  2. Při venčení pokud procházíte dveřmi vy jdete jako první, pes až za vámi.
  3. Teritorim , pokud má pes svůj pelíšek, musí vás do něho bez odporu pustit. Pokud majitel dovolí psovi spát v křesle nebo na sedačce, musí pes toto místo vždy opustit pokud si chce sednout někdo jiný . Přitom se nesmí stát, aby osoba, která psovi místo "zasedla" měla psa ihned na klíně. Může to sice vypadat roztomile, ale pes tím dává jasně najevo: "toto je moje místo a ty zde nemáš co pohledávat," a pokud ho necháte na svém klíně podporujete v něm jeho dominantní sklony.

Tyto zásady vytvoření smečkové hierarchie jsou všeobecně platné. Pokud však máte extrémně dominantního nebo naopak submisivního (podřazeného) jedince je nutná po domluvě se zkušeným chovatelem jistá úprava těchto zásad výchovy.

Zde nakupujeme